Kostel Sv. Mikuláše

Publikováno: 20.4.2016 | Autor: admin

Mikulášovice měly kostel již od roku 1346, už před ním měla existovat malá kaple pro usedlost uhlířů, která byla zasvěcena sv. Mikuláši. Odtud pochází název Nikolausdorf, ves sv. Mikuláše. Kostel patřil k arcidiecézi Hohenstein a Sebnitz a obec musela ročně platit církevní daň ve výši jedné marky míšeňskému biskupství, které bylo zřízeno okolo roku 967. O obcích, které toho času musely platit tomuto biskupství daň, existuje spis ve Státním archivu v Drážďanech.

Kostel Sv. Mikuláše

Tehdejší kostelík byl malý, patrně dřevěný a stál na návrší. Legenda vypráví, že pohanskému rytíři při lovu v našich lesích, náhle zkřížil cestu medvěd. Rytířův zbrojnoš, který byl křesťan, se v nouzi modlil ke sv. Mikuláši o pomoc. Medvěd poté zvolil jinou cestu a rytíře nechal v klidu odejít.
Roku 1551 bylo za vlády pána ze Šlejnic a dědičného rychtáře Jakobiho započato v Mikulášovicích se stavbou nového malého kostela s věžičkou. Stavba byla dokončena v roce 1555 a kostel téhož roku byl vysvěcen. V té době nebyly na věži žádné zvony a bohoslužby se ohlašovaly řehtačkou. V neděli chodil po vsi kostelní sluha v červeném kabátu a tím oznamoval, že je neděle.

Také reformace probíhající v 17. století v Rakousku - Uhersku rychle postoupila do Mikulášovic. Tehdejším pánem byl Jiří ze Šlejnic.
Když se po 30. válce stav obyvatelstva zvedl a lidem se dařilo lépe, malý kostelík už nestačil. Byl položen základní kámen k novému velkému chrámu 29. dubna 1694. Při stavebních pracích na základech roku 1695 našel luteránský dělník kameninový obraz Matky boží , který byl uložen v kostele do oltáře sv. Jana. V letech 1694 - 1695 byl kostel s věžičkou přestavěn a rozšířen za účasti zednického mistra Balzera Hilleho.
Od roku 1695 jsou známí i kněží, kteří v Mikulášovicích působili. Ještě dnes lze dobře přečíst ve staré části kostela tabuli o Hieronymu ze Sankisch, rytíře z Hornitz, která je psaná ve staroněmčině. Na druhé straně oltáře je ještě jeden náhrobek s nápisem, který náleží knězi Zachariáši Františku Leopoldovi Tietze a pochází z let 1726 - 1732. Nápis v překladu zní: "Křesťanský čtenáři, postůj v tichu, díváš se na náhrobní kámen pana pátera Tietze, který tu byl 17 let kaplanem, poté 7 let knězem a je tu pohřben. Proste za něj, aby od Krista dostal za jeho duchovní pastýřství před trůnem Božím věčné nebe. Zapůjčte mu několik Otčenášů, vrátí vám je u věčné blaženosti. Amen."

U kostelíka z roku 1555 byla v roce 1701 o 8 loktů zvýšena zeď věžičky a nad ní vlastní střecha o 30 loktů. K Mikulášovicím do roku 1713 patřila i obec Brtníky a boží dům pro své účely už skutečně nestačil. S vlastní stavbou nového kostela bylo započato v roce 1743 za kněze Antona Erbena ze Schönerbenu a za vlády rychtáře Johanna Christiana Liebsche.

Mikulášovice to nikdy neměly lehké, stavbu provázelo mnoho potíží. Na tak velkorysý projekt bylo potřeba mnoho finančních prostředků. Muselo být půjčeno 3 000 fl. a do roku 1747 postoupila stavba pouze do 1. patra, t. j. po chrámová okna. Stavbu vedl Zachariáš Hoffmann a jeho syn Petr.
Nyní měla být postavena klenba. V té době si byl prohlédnout stavbu zemský stavitel Hans Jacob Wähner z Prahy, rodák z Mikulášovic a pravil: "Mikulášované, chcete vybudovat kostel nebo zřídit ovčí salaš?" Pro postavení důstojného chrámu dnešní podoby daroval 1 500 fl. a pod jeho vedením byl kostel dobudován do chrámových výšin. Wähner odvedl práci hodnou význačnějších stavitelů té doby. I když kompozice, především průčelí, spíše kopíruje styl uplatňující se počátkem století, je výsledek ve svém účinu monumentální. Je zde nápadná podoba s pražským kostelem sv. Salvatora.

Kostel je 50 metrů dlouhý, 20 metrů široký a 18 metrů vysoký. Nový trojlodní kostel protíná loď starého kostela k severu, je ukončený presbytářem se sakristií po jeho západní straně a s oratoří na východní straně. Z původního kostela se dochovala kaple Panny Marie na východní straně dnešního kostela, v úpravě z 19. století. Dnes se této části říká starý kostel nebo kaple.

Trojlodí i presbytář kostela jsou sklenuty klenbou s lunetami, boční kaple je sklenuta pásy a šestidílnou klenbou se štukovanými barokními žebry.
V roce 1751 byl slavnostně kostel vysvěcen za přítomnosti hraběte Leopolda ze Salm-Reifferscheidtu. Na čelní straně kostela najdeme erb hrabat ze Salm-Reifferscheidtu, tehdejších pánu panství Lipová, kam Mikulášovice patřily. Hlavní průčelí s rizalitem je ukončené nikami a oknem. V nikách spatříme sochy Panny Marie, sv. Jana Ev. a sv. Václava.

Ke kostelu vede široké schodiště s barokním zábradlím. Na vnější zdi kostela jsou četné náhrobníky z období baroka, rokoka a klasicismu. Jeden náhrobník náleží F. Dittrichovi, narozenému 16. října 1815, který působil jako profesor patologie v Praze.
Při velkém požáru v 20. září 1842 byla zničena hranolovitá věž na západní straně, čtyři zvony a také věžní hodiny. Interiér kostela byl jen s velkou námahou zachráněn. S obnovou věže se začalo roku 1862 a zcela se ji podařilo obnovit v roce 1863 zednickým mistrem Eiseltem z Lipové. K úplnému dokončení v dnešní podobě došlo v roce 1863. Výška třípatrové věže se 178 schody je 60 metrů až k ochozu se zábradlím. 30. listopadu 1863 byly zvony, které roku 1845 odlil zvonař Josef Pietschmann z Chomutova za 3591 fl., vytaženy na věž a od té doby stály na dřevěném lešení starého hřbitova. Největší zvon vážil 1 573, 6 kilogramů.

Požárem padla i fara čp. 7, kde shořely i cenné knihy a kronika22).
Po první světové válce roku 1918 byly Mikulášovice uznány jako děkanství a do Mikulášovic přesídlil vilémovský rodák děkan František Pietschmann, velmi oblíbený pro svou lásku k chudým. V letech 1922 - 1935 byla provedena rozsáhlá oprava a renovace průčelí právě za pana děkana Pietschmanna.

V roce 1906 byl přelit prasklý zvon, ale první světová válka znamenala velkou pohromu. Zvony musely být sejmuty a roztaveny k výrobě zbraní. Přesto už pět nových zvonů, které byly pořízeny za spolkové peníze Velikonočních jezdců a pěvců ze Salmova, mohlo být slavnostně vysvěceno na Vánoce roku 1921, tedy krátce po skončení 1. světové války. Zvony byly opět sejmuty za druhé světové války 2. dubna 1942. Aby mohl být sejmut velký zvon, bylo nutno vylomit i kus zdiva na kostelní věži. Zvony byly před kostelem vystaveny, aby se s nimi mohli lidé rozloučit.
Pod kostelem byla prostorná hrobka se 35 rakvemi. Rakve ze silného dubového dřeva, čtyřhrané a barevně malované, podobné starým truhlám. Kromě šesti kněží a jedné nedělky s dítětem tu odpočívají mikulášovičtí občané, jejichž jména jsou umístěna na vnější kostelní zdi. Od domu čp. 8 vede do prostoru hrobek podzemní chodba, a tak se za války stalo, že slepice snesla vejce do ruky nebožtíka! Za druhé světové války byly rakve přemístěny na východní stranu kostela. Vlastní prostor hrobky byl přestavěn na protiletecký kryt.

V roce 1986 byly za přispění tehdejšího předsedy MěNV Josefa Hýbla pořízeny nové věžní hodiny. Celkové náklady, které město hradilo, činily 170 000 Kčs, z toho pozlacení ručiček stálo 60 000 Kčs.

Roku 1991 byl kostel místními vandaly vykraden a mnoho cenných věcí bylo nenávratně zničeno. Mimo jiné byla rozbity skleněná rakev sv. Gaudencie, které byla utržena jedna ruka a z oděvu orvány polodrahokamy.
Fasáda památky byla částečně opravena v roce 1992 a následující rok (1993) nově položena střecha.